K vlastnímu příběhu moc připomínek nemám. Nijak neoslní, ale ani neurazí. Pouze závěr byl podivný a nepochopil jsem, proč tam vlastně byl a co tím chtěl autor říct. Možná si jen chystal půdu na další díl, těžko říct.
Horší je to se stylistikou. Už z první věty "Když skončila válka, kterou král vedl hlavně kvůli stříbrným dolům v kopci Stínokraje, zůstala u východní hranice volná půda, která panovníka ani docela málo nezajímala" si šlo udělat představu, jaký stylistický zážitek bude následovat. To, že představa opravdu nezklamala, nejlépe ilustrují níže uvedené příklady.
Román není datován do žádného konkrétního období a odehrává se v minulosti, přesto autor v několika přirovnáních použil narážky na současnou dobu, což do textu moc nezapadá.
Knihu jsem poslouchal jako audio, ve kterém mě z počátku zarazil mírně ráčkující interpret, na což jsem si ale zvykl. Horší bylo, že autor měl někdy problém vyslovit tvrdé "ly", takže občas zaznělo jak "děti brečeli".
Jindřich Rohlík umí dělat dobré hry, jak ukazuje například 7 mágů, ale psaní mu opravdu nejde. Ve vztahu pouze na literární dílo (nikoli zdrojový kód :-) ), bych použil Cimrmanovo "Nepište mi a pokud možno nepište vůbec".
Knihu jsem přečetl, tedy vlastně poslechl, celou, takže předchozí větu berte spíše jako můj pokus o laciný humor. Kdyby byla tak strašná, tak jsem to nevydržel až do konce. Současně sebekriticky dodávám, že kdybych napsal nějakou knihu já, tak čtenáři budou při čtení páchat sebevraždu, pravděpodobně rovnou už na první stránce. Kniha má poměrně příznivou cenu, a pokud si ještě případně počkáte na nějakou akci nebo slevu, tak bych ji i přes předchozí výhrady doporučil jako odpočinkové čtení, resp. poslech.
--------------------
Pár ukázek:
Jeden hovor za druhým rychle uvadaly, až se hospoda ponořila do tíživého ticha. Celou dobu tam ten muž stál a vypadalo to, že prostě čeká, až opadne poslední vlna obyčejnosti, aby se moc nezacákal.
Odložili si do místnosti svoje nejlepší tvrdé pohledy.
Nechal starce stát samotného na ulici a ani docela málo si nevšímal toho, jak se tváře za okny ....
Mužík zmizel z ulice tak rychle, že po něm zůstala na dřevěném chodníčku malá drážka.
Muž hoblující dřevo přestal hoblovat dřevo.
Chvíli bylo hrobové ticho a jediný zvuk, který doopravdy slyšeli, byl zpěv nekonečnosti.
Teprve po nějaké době v okamžiku, který nebyl vůbec ničím nápadný, pobídl hřebce v chůzi.
Dívka měla zavřené oči a jediná známka života, kterou projevovala, byla ona zvolna se rozšiřující skvrna od krve.
(pozn.: ta dívka žila)
Kolem obou vozů byly poházené mrtvoly. Muži v mrtvých rukou drželi zbraně, které teď vyhlížely trochu marně.
Muž vyskočil na jeden z vozů. Ani v nich nebylo dočista nic.
Muž v černém klobouku a vůbec tak nějak v černém všem zůstal před cedulí sám.
Kůže měla ten druh odstínu, který jakoby snad ani nebyl schopen vytvářet stín.
Krajinu tady stravovalo vypasené ticho a sedělo na ní jako tlouštík na latríně.
Odložili si do místnosti svoje nejlepší tvrdé pohledy.
Nechal starce stát samotného na ulici a ani docela málo si nevšímal toho, jak se tváře za okny ....
Mužík zmizel z ulice tak rychle, že po něm zůstala na dřevěném chodníčku malá drážka.
Muž hoblující dřevo přestal hoblovat dřevo.
Chvíli bylo hrobové ticho a jediný zvuk, který doopravdy slyšeli, byl zpěv nekonečnosti.
Teprve po nějaké době v okamžiku, který nebyl vůbec ničím nápadný, pobídl hřebce v chůzi.
Dívka měla zavřené oči a jediná známka života, kterou projevovala, byla ona zvolna se rozšiřující skvrna od krve.
(pozn.: ta dívka žila)
Kolem obou vozů byly poházené mrtvoly. Muži v mrtvých rukou drželi zbraně, které teď vyhlížely trochu marně.
Muž vyskočil na jeden z vozů. Ani v nich nebylo dočista nic.
Muž v černém klobouku a vůbec tak nějak v černém všem zůstal před cedulí sám.
Kůže měla ten druh odstínu, který jakoby snad ani nebyl schopen vytvářet stín.
Krajinu tady stravovalo vypasené ticho a sedělo na ní jako tlouštík na latríně.
